Odkaz na oficiální stránky

Hudba / videoklip

Hudba a video k této písničce nejsou v současné době k dispozici.

Můžete zkusit vyhledávání na » YouTube « a budete-li mít štěstí, » upozorněte nás « a my video zveřejníme.
Sdílet s přáteli na Facebooku

Hodnocení:

84 % Dobrá písnička Špatná písnička 16 %

19 lidí

Text písně

Mudra stál u otevřeného okna své pracovny a s rukama zkříženýma na prsou hleděl zamyšleně v dáli. Vlasy měl sčesány hladce dozadu a nachmuřené husté černé obočí, u kořene nosu srostlé, dodávalo jeho tváři hlubokomyslného výrazu. Ani se nepohnul, když do místnosti vstoupili naši tři přátelé.
Keksík ho hlasitě pozdravil, představil mu Šroubka a Vroubka a vysvětlil mu, že si přišli pro pájku. Avšak Mudra nepřestal soustředěně hledět z okna, dočista jako by chtěl popadnout za pačesy nějakou neobyčejně chytrou a moudrou myšlenku, která mu vířila hlavou a ne a ne se dát chytit. Keksík rozpačitě pokrčil rameny a s úsměvem se díval na Šroubka a Vroubka: Tak vidíte, já vám to říkal!
Konečně Mudra procitl ze sna, obrátil se k příchozím, a vážně protahuje slova, řekl měkkým, příjemným hlasem: „Ví-tej-te, ví-tej-te! Prosím za odpuštění, drazí přátelé. Toulal jsem se tak říkajíc duchem nepřítomen kdesi v jiných končinách... Mudra.” představil se a podal Šroubkovi ruku.
Šroubek mu stiskl dlaň měkkou jako hadérek a také se představil.
„Mudra,” opakoval Mudra sametovým hlasem a plavným, širokým pohybem podal ruku Vroubkovi.
„Vroubek,” odpověděl Vroubek a také mu stiskl hadérek.
„Mudra,” pronesl Mudra potřetí a podal ruku Keksíkovi.
„Ale my se už přece známe!” řekl mu Keksík.
„Ach, vždyť to je Keksík!” zvolal Mudra a zatvářil se nadmíru překvapeně. „Ví-tej-te! Ví-tej-te! A posaďte se, prosím, předrazí přátelé.”

Všichni usedli.
„Tak vy jste se již seznámili s Nejtkem?” zeptal se Mudra a svou otázkou prozradil, že i když se duchem nepřítomen toulal kdesi v jiných končinách, přece jen slyšel, co mu Keksík povídal. „Dozajista vám ukazoval své sklápěcí stoly a židle, není-liž pravda, checheche?”
Šroubek přikývl, Mudrovi se na tváři objevil posměšný výraz. Pohladil si rukama kolena a pravil: „Cheche! Tihle vynálezci - jací to jsou vesměs podivíni! Nu, řekněte, prosím, k čemu všechny ty sklápěcí stoly, otvírací skříňky, pohyblivé sítě? Mně například jest neskonale příjemnější posedět na obyčejné pohodlné židli, která pod vámi neskáče, sotvaže vstanete, nebo spát v posteli, jež pode mnou nejezdí nahoru a dolů. K čemu to, řekněte, prosím? Kdo mne přinutí spát v také posteli? Když tak říkajíc nechci? Nebažím?”
„Vždyť vás taky nikdo nenutí,” řekl Keksík. „Nejtek je vynálezce a snaží se zdokonalit všechno, co mu přijde do ruky. Vždycky se to nepovede, ale má už hodně užitečných vynálezů. Je to znamenitý odborník.”
„Však také nepravím, že špatný,” vpadl mu do řeči Mudra. „On, chcete-li vědět, jest velice výtečný odborník. Ano, ano, nutno doznat - vy-ni-ka-jí-cí odborník! Sestrojil mi příkladně výborný samozvukopis.”
„Co to je?” zeptal se Šroubek.
„Mluvící přístroj. Nuž pohleďte, prosím!” Mudra odvedl hosty ke stolu, kde ležel nevelký přístroj. „Tato skříňka či kuférek - nazvěte to, jak je vám libo - má po straně nevelký otvor. Stačí před tímto otvorem pronést nemnoho slov, pak stisknout tlačítko - a samozvukopis je přesně zopakuje. Prosím, zkuste to!”
Šroubek se naklonil k otvoru přístroje a řekl: „Šroubek, Šroubek. Vroubek, Vroubek.”
„A Keksík,” dodal Keksík, skloněný k přístroji.
Mudra stiskl tlačítko, a samozvukopis k všeobecnému údivu zašišlal huhňavým hlasem: „Švoubek, Švoubek. Vvoubek, Vvoubek. A Keksík.”

„A k čemu vlastně potřebujete tenhle mluvící stroj?” zeptal se Vroubek.
„Jaká to otázka?!” zvolal Mudra. „Bez takového přístroje je přece spisovatel jako bez rukou. Mohu postavit samozvukopis v kterémkoli obydlí a on mi zapíše, o čem se tam rozpráví. Stačí, abych pak vše opsal - a hned mám povídku, či dokonce román.”
„To je ale panečku jednoduché!” vykřikl Vroubek. „A já někde četl, že spisovatel musí všelijak přemýšlet a vymýšlet...”
„Ech, jaképak vymýšlení!” přerušil ho netrpělivě Mudra. „To se píše pouze v knihách, že je třeba vymýšlet. Ale jen to zkuste, něco si vymyslit, když už je všechno dávno vymyšleno! Vezměte cokoli - vše tu již bylo. Ale zde béřete tak říkajíc přímo ze žhavé skutečnosti - a to se vždycky něco najde, co dosud žádný spisovatel nevymyslel.”
„Jenže každému asi není vhod, aby mu stál v pokoji samozvukopis,” namítl Šroubek.
„Jdu na to zchytra,” odpověděl Mudra. „Přijdu někam na návštěvu se samozvukopisem, který se, jak jste se přesvědčili, podobá kuférku. Když potom odcházím, zapomenu ten kufřík pod stolem nebo pod židlí a mám pak potěšení naslouchat, o čem si v mé nepřítomnosti povídali.”
„A o čempak si tak nejvíc povídají? To musí být hrozně zajímavé,” zeptal se Vroubek.
„Neobyčejně zajímavé,” potvrdil Mudra. „Sám jsem to nečekal. Ukázalo se, že nehovoří vůbec o ničem, ale jen se bez všeliké příčiny chechtají, kokrhají jako kohouti, hafají po způsobu psů, chrochtají a mňoukají.”
„To je divné!” zvolal Šroubek.
„Také si říkám!” přisvědčil Mudra. „Dokud sedím s nimi, rozmlouvají všichni zcela rozumně a vážně, leč sotva odejdu, začne hotový blázinec. Poslechněte si včerejší zápis. Byl jsem u jedněch známých a při odchodu jsem nechal samozvukopis pod stolem.”
Mudra otočil jakýmsi kotoučem pod víkem kufříku a zmáčkl tlačítko. Bylo slyšet šeptání, ozval se úder, jako by zaklaply dveře. Chvilku bylo ticho, pak se najednou rozlehl hromadný smích. Někdo řekl: „Pod stolem.”

Bylo slyšet rámus. A znovu smích. Kdosi zakokrhal, někdo zamňoukal a zaštěkal. Potom kdosi zabečel jako ovce. Někdo řekl:
„Pusťte mě, já zahýkám jako osel!”
A začal křičet: „I-á! i-á!”
A teď zas jako hříbě: „Ihahahá!”
A zase se ozval smích.
„Nu vidíte... chci říci: slyšíte?” rozhodil Mudra rukama.
„Ba, z tohohle se toho do románu zrovna moc nehodí,” poznamenal moudře Šroubek.
„Prozradím vám tajemství,” řekl Keksík Mudrovi. „Ve městě už totiž všichni vědí o tom vašem samozvukopisu, a sotva odejdete, začnou naschvál křičet do aparátu všelijaké nesmysly.”
„Ale proč?”
„To máte tak: vy jste chtěl vyzrát na ně, a oni zatím přechytračili vás. Chtěl jste slyšet, co si povídají, když jste pryč, a oni na to přišli a naschvál jen piští a chrochtají, aby se vám vysmáli.”
Mudra se zamračil: „Takhle tedy! Nu nevadí, však já na ně vyzraji. Budu jim dávat samozvukopis pod okna. Však ona se tahle mašinka ještě vyplatí. Leč pohleďte tuto: co myslíte, že to je?”
Mudra ukázal návštěvníkům jakýsi nemotorný aparát, podobný trochu přepodivně složenému stanu a trochu deštníku obrovských rozměrů.
„Že by slunečník?” hádal Vroubek.
„Ne, nikoli slunečník, ale skládací přenosný psací stůl s křeslem,” odpověděl Mudra. „Potřebujete, uveďmež příklad, popis lesa. I jdete do lesa, rozložíte si stůl, pohodlně se posadíte a popíšete vše, co vůkol spatříte. Zkuste to, posaďte se!” vybídl Vroubka.
Mudra stiskl tlačítko na držadle zdánlivého deštníku, deštník se okamžitě otevřel a změnil se v nevelký stolek s křesílkem. Vroubek si sedl za stůl, musel však při tom nejnepřirozenějším způsobem zkroutit nohy.
„Okusíte pohodlí,” hovořil mezitím Mudra, „a rázem pocítíte nutkání psát. Uznejte, že je to nesrovnatelně pohodlnější než psát vsedě na trávě či holé zemi.”

Vroubek neokusil ani pohodlí, ani nepocítil nutkání psát. Naopak pocítil, že ho začínají strašně brnět nohy. Rozhodl se proto převést rozhovor co nejrychleji jinam. Vylezl ze stolu a zeptal se: „A řekněte mi, prosím, jakou jste už napsal knihu?”
„Nenapsal jsem dosud žádnou,” přiznal se Mudra. „Být spisovatelem není maličkost. Než jsem se jím stal, musel jsem si, jak vidíte, ledacos zaopatřit - a to není nikterak jednoduché. Nejprve jsem musil čekat, až bude hotov přenosný psací stůl. Protáhlo se to na dlouhá léta. Potom jsem čekal, až mi udělají samozvukopis. Víte, jak rádi si řemeslníci dávají načas a jak zdržují práci. A Nejtek tím zejména vyniká. Představte si, že dva a půl roku jenom přemýšlel, jak ten přístroj sestrojit. A je mu docela lhostejno, mohu-li čekat či ne. Nechápe, že musím tvořit! Samozvukopis je arciť složitý přístroj, ale proč dělat už i tak dost složitou věc ještě složitější?”
„A copak on to dělal?” zeptal se Šroubek se zájmem.
„Ovšem, jak by ne! Nezačal sestrojovat jen obyčejný samozvukopis, ale jakýsi samozvukopis kombinovaný s vysavačem prachu. Řekněte, prosím, k čemu jest mi vysavač? A tak zbytečně uběhlo dalšího půl druhého roku. Nu, to nic!” mávl rukou Mudra. „Nyní už vše mám a chybí jen pár maličkostí.”
„Nebylo by marné vymyslit takovou mašinku, která by mohla za spisovatele i přemýšlet,” řekl Vroubek.
„Máte pravdu,” souhlasil Mudra.
Naši přátelé spatřili, že se slunce za oknem už sklání k západu, a začali se loučit. Vzali si pájku a vyšli na ulici. Šroubek povídá: „Nejvyšší čas vydat se zpátky. Bojím se, aby nás na cestě nezastihla noc.”
„To nic, kamaráde, dovezu vás autem, budeme tam v cuku letu. Ale nevadilo by nejdřív něco k snědku,” prohlásil Keksík a odvezl Šroubka s Vroubkem k sobě na večeři.
Reklama
Reklama

Informace

Přidáno: 14. 1. 2016 - 18:56 | Kategorie: Neználkovy příhody | ID: 33006

Podrobné statistiky
Web používá cookies. OK Info